kos

Jak probíhají státnice na VŠ a na co se připravit?

Pondělí v 7:12 | S-hejvi
Chtěla bych se s vámi podělit o mé osobní zkušenosti se státní závěrečnou zkouškou. Nejen proto, že mi plno lidí píše, jak státnice vlastně probíhají a jaká je náročnost, ale i proto, že bych chtěla vyvrátit pár mylných faktů, které jsem si sama při projíždění diskuzí na internetu přečetla. Už teď vám mohu dát první radu a to, abyste si tyto diskuze nečetli. Budou vás totiž nervovat víc, než je třeba. V tomto článku zmíním mé osobní dojmy a postřehy tak, jak jsem celý průběh vnímala já a proto nespoléhejte na to, že budete mít tyto dojmy i vy. Na každého totiž faktory tohoto důležitého dne působí jinak a je tu jeden, u kterého se to dá potvrdit mnohonásobně víc a tím je stres. Řekla bych, že v den státnic jeho míra dokáže ovlivnit váš úspěch (v mnoha případech neúspěch) stejně tak, jako množství látky které umíte, či ho dokonce ovlivní více. Je to smutný až děsivý fakt, ale sama jsem se přesvědčila, že když jeden den umíte předmět téměř na 100% a druhý den si vzpomenete sotva na jednu větu, neznamená to, že jste naučené zapomněli. Vliv stresu, který způsobil tzv. "okno" nejen mě, ale i mým spolužákům je ten den obrovský a klíč k úspěchu číslo 1 je umět se s ním vypořádat. Je to úspěch větší, než když budete umět 300 stran nazpaměť.

Může se totiž stát (a u nás se to skutečně stalo), že i ti, kteří celé 3 roky studia měly chválihodné známky a neměli sebemenší problém se zkouškami, nakonec státnice neudělali. Ne proto, že by se nenaučili, ale právě díky velkému stresu a strachu z neúspěchu si nebyli schopni vybavit ani nejzákladnější informace či dokonce zkoušku předem bez pokusu vzdali. Tady mám pro vás druhou radu a to, abyste v případě, kdy budete mít okno nic nevzdávali předem. Já jsem ho měla taky. A zde právě přichází ten moment, kdy se ukazuje jak lidé dokáží zvládnout stres u státnic. Vzdát se nebo zatnout zuby a bojovat? Já jsem byla na 100% přesvědčená a motivovaná natolik, že jsem byla odhodlaná zkoušky udělat, i když jsem na potítku prvních 5 minut doslova "koukala do blba". Věc, která mi pomohla bylo z hluboka se nadechnout, uklidnit se a ještě jednou si pořádně přečíst otázku, kterou jsem si vytáhla. Po několika vteřinách (kdy jsem se skutečně uklidnila a přestalo mi bušit srdce) mi začaly nabíhat první myšlenky a nakonec z toho byl popsaný celý papír A4 (z obou stran). V mé paměti mi naskočilo tolik informací, že jsem sama byla překvapená z toho, co všechno vím. Proto se nikdy nenechte rozhodit z toho, že si v první momenty nemůžete vzpomenout, je to naprosto normální a naopak zatněte zuby a snažte se tuto nepříjemnou situaci otočit ve váš prospěch. Za sebe říkám, funguje to!

Co se týče písemné přípravy neboli potítka, komise vám dá většinou více času, než je třeba. Alespoň mě vždy stačil a celý projev jsem si dokonce stačila odříkat v hlavě. Nemusíte se bát, že by zkoušející byli nepříjemní nebo se vás snažili potopit. Naopak jsou velmi milí a snaží se vám mnohdy i pomoci. Já jsem měla skvělou komisi, která mi dodávala pozitivní energii a pokud tento článek čte někdo, kdo u nás studuje Sociální patologii, může vám už teď spadnout kámen ze srdce - protože všichni byli opravdu skvělí!

Musím zmínit ještě jednu důležitou věc a to je náročnost samotných zkoušek. Na internetu jsem si před státnicemi přečetla několik poznámek, že pokud řeknete jednu větu, bude to stačit. Nebude. Tohle je jeden z mylných faktů, které snad nikdo nemůže myslet vážně. Jedna věta nestačí ani k maturitě a státnice opravdu nejsou maturita. Musíte něco vědět, jedná se o vysokou školu a kdyby to bylo tak jednoduché, že postačí říct jednu větu, titul Bc. by dnes měl každý druhý. Na druhou stranu jak jsem již zmiňovala - naučit se 300 stran nazpaměť úspěch rozhodně nezaručuje. Důležité je snažit se pochopit téma, o čem daný předmět je. Naučit se o něm mluvit vlastními slovy a cenná rada pro vás, které státnice čekají - nebojte se spojovat více předmětů dohromady! Má osobní zkušenost je, že když jsem si vytáhla poslední předmět, který mě v den státnic čekal, byla to ta nejhorší otázka, kterou jsem mohla dostat. Z této vypracované otázky jsem si vzpomněla jen na minimum ale zachránil mě právě fakt, že jsem nezpanikařila a naopak vytáhla informace z ostatních otázek, kde se toto téma objevovalo. Celé státnicové okruhy totiž skrývají menší tajemství a to, že téměř všechny otázky jsou propojené a není nutné se je zpravidla učit jednu po druhé. :-)

Pro zajímavost na závěr dodávám, že předměty, ze kterých jsem letos konala státnice na Univerzitě Hradec Králové jsou trestní právo, psychologie, sociální pedagogika, sociální patologie a sociologie. Doufám, že článek vám aspoň trochu přiblížil, jak takové státnice mohou vypadat a pokud je máte před sebou, přeji vám pevné nervy a štěstí na otázky!


Motýlek: Recenze knihy, kterou přečtete jedním dechem

Pátek v 11:37 | S-hejvi
Dnes tu pro vás mám recenzi. Recenzi knihy, která vám může zpříjemnit začínající deštivé podzimní dny. Mě naopak zpříjemnila celé léto a ráda bych se s vámi částečně podělila o mé dojmy. Knihu Motýlek napsal francouzský autor Henri Charriére a jedná se o autobiografický román z roku 1969. Nechci přibližovat do detailů celý děj, abych vás nepřipravila o dech beroucí příběh. Ve stručnosti je ale dobré vědět, že pokud vás jako mě zajímají knihy s kriminální a vězeňskou tématikou, je tohle skvělá volba! Tato kniha totiž vypráví o mladíkovi s přezdívkou Motýlek, který byl odsouzen na doživotí za vraždu, kterou nespáchal. Tímto mladíkem je právě zmiňovaný Henri Charriére. Vypsal se ze svých zážitků z prostředí věznice a díky tomu, jak je obecně popisováno, vytvořil jednu z nejpůsobivějších poválečných knih.

Je známo, že kolem knihy kolují historky, zda je její autenticita opravdu stoprocentní a jestli jeho vlastní příběh není doplněn i příběhy spoluvězňů. Dokonce se v roce 2005 přihlásil Henriho spoluvězeň, který tvrdil, že skutečným Motýlkem je on. Nasvědčoval tomu i fakt vytetovaného motýla - toho měl ale vytetovaného i sám Charriére. Tajuplný příběh nejen v knize, ale i mimo ni přidává všemu ještě větší hloubku a donutí čtenáře přemýšlet a utvořit si vlastní názor. To je i jeden z hlavních důvodu, proč mě kniha takto oslovila.

Ne nadarmo se říká, že nejlepší příběhy píše sám život a tato kniha je toho důkazem. Pokud se nejedná o se vším všudy skutečné události jak jsou v knize popisované, jedno je rozhodně popisováno pravdivě a to touha po svobodě každého z nás, krutá povaha lidí a fakt, že člověk s vírou a cílevědomostí dojde daleko. Kniha je napsána poutavě a čte se velmi dobře nejen díky neuveřitelnému příběhu člověka, bojujícího za svobodu. Dle mého názoru ukazuje mnohem více, než "vyprávění se začátkem a koncem", ale i hloubku důležitosti nevzdat se svých snů. Motýlek je popisován jako román z vězeňského pekla a jeho 583 stran vám proběhne rukama jako nic. Pro mě je to jedna z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší kniha, jakou jsem kdy četla a předčila snad i mého hrdinu z dětství - Harryho Pottera. Možná právě proto, že nikdo z nás neví, co mu život připraví a tato kniha ve vás po přečtení zanechá smíšené pocity o tom, zda je život vždy spravedlivý tak, jak by měl být.

HODNOTÍM: 5/5


Hodnotím - Honor 9 Lite

9. srpna 2018 v 10:40 | S-hejvi
Zdravím vás u dalšího článku. Tentokrát se bude jednat o menší recenzi a mé první dojmy z mobilního telefonu Honor 9 Lite. Nový mobil už jsem potřebovala jako sůl, jelikož u starého Samsungu mi baterka nevydržela poslední měsíce více, než 20 minut. Honor 9 Lite je v prodeji od března letošního roku a po samé chvále, kterou jsem slyšela od spokojených kupujících a i od mého bratra, který si ho také pořídil, jsem měla jasno! Pokud od tohoto článku čekáte úplný rozbor telefonu a vypsané parametry, rovnou zavítejte jinam. Chci se s vámi podělit o mé první dojmy a jak jsem s telefonem spokojená.

První věc, kterou bych chtěla vyzdvihnout je jeho design. K dostání je v černé, šedé a modré barvě. Já jako milovnice bílých mobilů jsem byla zprvu trochu zklamaná, ale šedivá barva je nakonec skvělá volba! Díky zrcadlové zadní části vypadá téměř jako stříbrná a na internetu již je k dostání velké množství krytů, pokud by vám jeho barva nevyhovovala. Skleněná plocha dělá Honor velmi elegantním a je to jeden z nejhezčích telefonů, který jsem kdy viděla. Jeho designové provedení si skutečně zaslouží jen chválu!

Jedna z důležitých věcí, na kterou jsem při výběru telefonu kladla důraz byla jeho paměť. Předchozí Samsung mi nabídl pouhé 4 GB, takže si umíte představit, jaké jsem měla problémy. Zvlášť když jsem chtěla mít nainstalovanou hromadu aplikací a zároveň mít v telefonu stovky fotek. Honor 9 lite má 32 GB, což je (alespoň za mě) více, než dostačující. Dále telefon nabízí duální SIM, čtečku otisků prstů, výkonnou baterii a spousty dalšího. I podle recenzí se můžete dočíst, že v současnosti se jedná o jeden z nejoblíbenějších telefonů vůbec.

Dostávám se k ještě důležitějšímu bodu a tím je fotoaparát. Kvalitní a hezké fotky jsou něco, na čem jsem stavěla při výběru mobilu své priority a musím s maximální spokojeností dodat, že jsem nakonec opravdu zvolila dobře. Honor vám vyfotí nádherné fotografie a díky režimu portrét vykouzlí i povedené snímky s rozmazaným pozadím. Tuto funkci jsem si přála a pro představu přikládám dvě fotky pořízené dnes ráno. Pokud si přejete mobil s výkonným duálním fotoaparátem (přední i zadní kamera 13 + 2 Mpx) a nechcete utrácet za předražené iPhony, Honor 9 lite se jim dle mého názoru může i rovnat. Dostávám se tak k jeho ceně a momentálně ho na trhu seženete za krásných 5 399,-. K poměru cena/kvalita je to velmi uspokojivá cena a na závěr dodávám, že všem, kteří si v blízké době plánujete pořídit nový telefon, tento kouzelný Honor doporučuji všemi deseti!





Tipy, jak napsat bakalářku a nezbláznit se z toho

17. února 2018 v 13:06 | S-hejvi
Vítám vás u dalšího tématického článku a nebude o ničem jiném, než o bakalářské práci. Konkrétně o tipech, které vám pomohou ji napsat včas a s přehledem bez větších problémů. Pokud se chystáte na vysokou školu nebo již jste jejím studentem, psaní bakalářské práce se rozhodně nevyhnete. V následujících pěti bodech, bych vás ráda seznámila s několika radami, které mě osobně se samotným psaním velmi pomohly.

1. TÉMA VÁM BLÍZKÉ je asi to nejdůlěžitější. Zdá se být jako samozřejmost, ale pokud nad výběrem tématu nebudete přemýšlet a budete ho brát jako nutné zlo, které sepíšete jako každou druhou seminárku, rozhodně vám to práci neusnadní. Naopak, pokud vaši bakalářku budete směřovat k problematice, o kterou se zajímáte a baví vás, tak z vlastní zkušenosti vím, že máte z poloviny vyhráno. Já osobně jsem o svém tématu měla hodně načteno, věděla jsem, kde a jaké informace vyhledávat a právě tohle je základní bod, který vám velmi pomůže.

2. TEORETICKÁ ČÁST. Bakalářšká práce se vždy dělí na "teorii a empirii". Teoretická část je důležitá, jelikož ovlivňuje i tu následující. Na začátku je tedy dobré, stanovit si přesný cíl práce, čeho chcete prací docílit a tomuto tématu věnovat pozornost. Způsob, který se mě samotné velmi osvědčil při psaní teorie, je předem stanovený seznam literatury a zdrojů. Pokud možno, snažte se mít veškeré knížky při ruce a neběhat z knihovny do knihovny. Nemusí to vyhovovat každému, ale když máte vše při jednom a víte, kam sáhnout, je psaní přehlednější a tím i rychlejší.

3. EMPIRICKÁ ČÁST. Empirická část může být provedena několika metodami, proto zde nebudu rozepisovat konkrétní postup, jelikož se u každé liší. Mám pro vás ale užitečnou radu a to rozdělit si tyto 2 části bakalářské práce do jakýchsi dvou časových úseků. Vzhledem ke zkouškovému období, které na většině univerzit probíhá v lednu, je dobré mít teoretickou část sepsanou vždy do konce roku. Leden je zabitý zkoušením a já sama jsem neměla čas na bakalářku ani sáhnout. Únor a březen pak věnovat právě empirické části a drobným změnám v celé práci. Vím o lidech, kteří celou bakalářku zvládli napsat během týdne, ale tento článek je směřován k té odlehčené formě, abyste nemuseli být ve stresu a jak říká samotný nadpis - abyste se z toho nezbláznili.

4. KONTROLA PRÁCE je také důležitým krokem, protože po psaní, psaní a psaní se může stát, že při konečném čtení vaší práce už ani neuvidíte případné nesrovnalosti v textu. Je tedy dobré, poprosit mamku či kamarády, aby se na práci podívali a z nezávislé pozice vás upozornily, zda věty dávají smysl. Pokud ale chcete mít 100% jistotu, že máte bakalářku směřující k dokonalosti, existují i firmy, které vám práci zkontrolují po formální stránce a dokonce opraví veškeré gramatické chyby.

5. HOTOVO! Teď už zbývá jen doufat v dobré posudky vedoucích práce a oponentů a věřit, že při státních závěrečných zkouškách vaši bakalářskou práci obhájíte. Jestli ale splníte všechny předešlé kroky, tento cíl bude dle mého názoru z větší části dosažitelný! :)


Doufám, že článek pro vás byl aspoň trochu užitečný a mě samotné držte palce při posledním bodu, který mě za pár měsíců teprve čeká. Mějte se krásně! :)

Prosím o pomoc! Dotazník k mé bakalářské práci

15. února 2018 v 11:27 | S-hejvi
Hezký čtvrteční den! V dnešním článku bych se ráda věnovala tématu, které zajímá nejen mě ale i mnohé z vás. Zároveň se tak týká mé bakalářské práce a je to téma Porovnání trestu smrti a trestu odnětí svobody na doživotí. Už v minulém článku mi několik z vás psalo, že byste se rádi dozvěděli něco více a dnes budete mít možnost se i zapojit. Samozřejmě pokud budete mít čas a chuť:)

Abych vám stručně popsala cíl, tak výzkumná část mé bakalářky má za úkol porovnat názory lidí na trest smrti a doživotí. Celé provedení má být z hlediska dvou generací. První generace je věku 15-26 let a druhá ve věkové kategorii 60+. V tomto článku bych vás chtěla hlavně poprosit o to, že pokud máte nějakou možnost tento dotazník předat či pomoci vyplnit lidem starším 60 let, tak mi tím moc pomůžete a budu vám velmi vděčná. Mohou to být vaše babičky, dědečkové, kdokoliv. Dotazník je celý anonymní a nemusíte se tak bát veřejného vystupování:) Celý dotazník najdete ZDE a zabere pouze pár minut.

Odpověď proč jsem si vybrala toto téma je naprosto jednoduchá a to, že po celé 3 roky studia a i několik let předtím je tahle problematika v mém zájmu číslo 1 a nikdy jsem se o nic nezajímala víc. Ještě než jsem vůbec tušila, že budu na tuto školu přijata bylo mým snem aspoň jednou v životě psát byť malou seminárku týkající se trestu smrti, doživotí či vězeňství obecně. Nakonec mi to bylo umožněné tou nejlepší formou, jaká může vůbec být a to v podobě bakalářské práce, která je po vydání přístupná veřejnosti a reprezentuje tak daného člověka. Toto téma spojené s mým jménem a jako třešnička na dortu spojené i se jménem doktora Miroslava Antla, který je mým vedoucím a za jeho činnost ho obdivuji nejen proto, že v České republice prosadil 3 doživotní tresty, je pro mě jako jeden ze splněných snů.

Touto prací jdu do finále a moc děkuji všem, kteří mi s ní pomáhají i tím, že si sednou na 3 minuty k internetu a vyplní tento zmiňovaný dotazník. Pokud byste chtěli článek o tom, jak začít psát bakalářskou práci a přečíst si nějaké tipy, jak se z toho nezbláznit a uspořádat si vše, aby to mělo hlavu a patu, dejte mi vědět do komentářů. Mě samotné takové články a rady opravdu pomohly a vše jde o to rychleji a lépe:)

Ještě jednou děkuji všem, co si uděláte čas na vyplnění a mějte se krásně!


Chystáš se na vysokou? Vše o oboru Sociální patologie a prevence

18. ledna 2018 v 13:29 | S-hejvi
Jelikož mi po celou dobu mého studia a hlavně i poslední dobou chodí dotazy týkající se mé školy a oboru, který studuji, rozhodla jsem se vám vše přiblížit v následujícím článku. Právě jsem studentkou 3. ročníku oboru Sociální patologie a prevence na Univerzitě v Hradci Králové a myslím si, že za ty tři roky už jsem nasbírala dost zkušeností a informací na to, aby vám tento článek pomohl se zorientovat a při výběru vysoké školy (zvlášť pokud nad podobným oborem uvažujete) zvolit vhodné zaměření.

Jaké budu mít uplatnění?

V první řadě musím zmínit, že slovo patologie v tomto případě může být trochu matoucí. Pokud si představujete, že po vystudování této školy budete stát nad mrtvými a pitvat je, tak jste na omylu :) V případě našeho oboru to znamená něco jiného. Sociální patologie se zabývá negativními jevy ve společnosti a vhodnou prevencí se snaží jim předcházet. Pro vás jako zájemce o studium to v první řadě znamená to, že pokud se zajímáte o oblast bezpečnosti, prevenci kriminality a nebojíte se práce s rizikovými až dokonce nebezpečnými lidmi, je tenhle obor právě pro vás. Samozřejmě rámec uplatnění je velmi široký a určitě vás zajímá hlavně to, jakou práci poté budete moci vykonávat. Můžete být pracovník Policie ČR, pracovník Probační a mediační služby, vychovatel či sociální pedagog ve věznici, kurátor pro mládež a dospělé, zaměstnanec v zařízeních ústavní či ochranné výchovy, což jsou výchovné ústavy či dětské domovy. Dále pak sociální asistent nebo školní metodik prevence. Jednoduše řečeno, můžete skončit všude od základních škol až po věznice.


Jaké předměty se na škole vyučují?

Další zásadní věc, kterou považuji za nutné zmínit, jsou studované předměty, jelikož u mě měly velký vliv na to, abych si podala přihlášku. Většina z nich mě totiž velmi zaujala. V prvním ročníku se jedná o předměty více obecné, se kterými se většina z nás setkala již na střední škole v rámci základů společenských věd. Čeká na vás psychologie, pedagogika, sociologie, filosofie a etika, somatologie, IKT, základy psychiatrie či právní propedeutika a jeden cizí jazyk, který si podle sebe zvolíte - v mém případě to byla angličtina. Druhý ročník už byl pro mě o něco zajímavější díky předmětům jako je úvod do etopedie, rizikové chování subkultur mládeže, psychologie zdraví a nemoci, prevence sociálních deviací, úvod do kriminologie, základy sociální práce, sociální patologie či trestní právo, které mimochodem vyučuje pan doktor Miroslav Antl, který je v současnosti i mým vedoucím bakalářské práce a jeho přednášky jsem vždy hltala jedním dechem. Když vypráví o jednotlivých případech a vraždách, je to skutečně zážitek sám o sobě. V posledním ročníku se setkáte s předměty, jako jsou základy ekonomie, sociologie rodiny, vězeňství a penitenciární péče, psychodiagnostika a poradenství, neziskový sektor a samozřejmě předmět bakalářská práce, za který po jejím odevzdání získáte také nejvíce kreditů.


Co dalšího mě čeká?

Celé studium se neobejde bez řady exkurzí, kde se dozvíte plno zajímavých věcí a navštívíte místa, kam byste se jen tak nepodívali. V prvním ročníku to byl Senát České republiky. Povídali nám o zajímavé historii a o tom, jak to vždy probíhá při zasedáních. Další exkurzí, která nás čekala, byla exkurze do psychiatrické léčebny Bohnice. Minulý rok jsme měli možnost navštívit výchovný ústav v Hostinném a letos nás čeká exkurze do věznice Odolov.

Takto na vás po přijetí čeká několik odlišných míst a zařízení, které navštívíte a v budoucnu v nich budete moci i pracovat. Podle slov našich vyučujících tím tak nejlépe poznáte, jakým směrem budete kráčet dál, protože pokud někdo má představu, že bude pracovat s agresivními lidmi v ústavech, nakonec se ke konci studia rozhodne, že největší náplní pro něj bude práce s dětmi.

V mém případě se po třech letech vize mojí budoucnosti nezměnila a potvrdila mi to i praxe, kterou jsem právě dokončila ve věznici u nás v Hradci Králové. Což je další skvělá zkušenost, kterou si projdete a budete si moci vybrat, v jakém zařízení chcete praxi vykonávat.


Jedná se o těžký obor a velké nároky?

Abych vám přiblížila, zda se jedná o těžký obor a zda jsou velké nároky na studenty, je nejprve potřeba zjistit, co pro každého znamená těžký obor a velké nároky :) Článek na toto téma jsem psala již v prvním ročníku, kdy jsem neměla skoro žádné zkušenosti s průběhem a napsala jsem tuto větu: "Zatím jsem ve škole pouhé 3 měsíce, takže s těží mohu posoudit, zda je to lehké vystudovat nebo naopak, ale co s jistotou mohu říct je, že jsem si to představovala daleko složitější." - což teď na konci posledního ročníku mohu jen potvrdit :) Pro představu já jsem nikdy nebyla studentkou s vyznamenáním a na střední škole jsem měla nejvíce čtyřek a odmaturovala jsem až na druhý pokus. Pokud si někdo říká, jak je vůbec možné, že je pro mě vysoká lehčí, než střední škola, tak mám pro to dvě vysvětlení…

Prvním z nich je systém učení. Na vysoké škole máte volnou ruku a organizujete si učení jen podle sebe a podle toho, jak vám to vyhovuje. Nikdo po vás nechce zbytečné úkoly a připravování se z hodiny na hodinu, což je pro mě a mnoho dalších lidí velké plus.

Druhá věc a ta nejdůležitější. Pokud na tuto školu půjdete proto, že vás tyto věci opravdu zajímají a baví, máte na 50% vyhráno. Dalších 50% závisí jen na tom, zda si před zkouškou řeknete, že to "okecáte" nebo se na danou látku aspoň trochu podíváte. Můžu vás ujistit, že tady je jen velmi málo věcí, které jdou "okecat", ale na druhou stranu je zde velmi málo věcí, které by vyžadovaly několikadenní přípravy. Nejedná se o předměty, u kterých musíte logicky přemýšlet a bůh ví jak se je do noci učit. Většinu věcí si stačí jednou přečíst a vy si je už zapamatujete, a pokud vás baví, což předpokládám, že rozhodně budou, tak jde vše opravdu téměř samo. Samozřejmě je to můj individuální názor a za celé tři roky se mi stalo pouze 2x, že jsem musela jít opakovat zkoušku.


Na závěr bych řekla, že obtížnost tohoto oboru si vlastně určujete vy samy. Pokud se na to úplně vykašlete, nečekejte zázraky. Pokud ale studiu věnujete aspoň trochu času a nebudete ho brát jako nutnost, že "něco musíte", protože to je to nejhorší co může být a přesně takhle jsem brala já střední školu, tak uvidíte, že vše zvládnete. Já jsem díky oboru Sociální patologie a prevence našla sama sebe a poprvé v životě svoji školu neberu jako školu, ale jako koníček. Je to něco co mě baví, čemu se věnuji i ve volném čase, i když bych nemusela a to je největší kouzlo posledních tří let na vysoké, kde jsem nasbírala tolik zkušeností a tolik znalostí, navštívila jsem tolik míst a potkala plno zajímavých lidí, za které jsem neskutečně vděčná a díky tomu jsem i na plno věcí změnila názor. Pokud jste v tomto článku našli kousek sebe a v budoucnu chcete pracovat s lidmi a pomáhat lidem, rozhodně neváhejte a podejte si přihlášky. Tento obor vám dá rozhodně víc, než jen doporučenou literaturu a termíny zkoušek:)


Vánoce 2017 přicházejí! Co nesmí chybět?

28. listopadu 2017 v 16:43 | S-hejvi
Jelikož tu brzy máme Vánoce, které jsou považovány za nejkrásnější čas v roce, rozhodla jsem se tématicky zaměřit i tento článek. Bude se týkat klasických vánočních maličkostí, které jsou určitě nutností nejen pro mě, ale i pro vás! Do teď jsem na vánoční atmosféru nebyla pořádně naladěná a pokud nejsem sama, následujích pár bodů vám může navodit trochu inspirace či vánoční nálady...


Výzdoba domova
Prvním z nich je vánoční výzdoba, bez které bych snad nikdy nemohla mít tu pravou atmosféru Vánoc. Miluji okamžiky, kdy přijdete po náročném dni domů a přivítají vás světýlka a svíčky s vůní vanilky nebo skořice. Tyhle chvilky jsou pro mě největším relaxem a dobijí mě pozitivní energií.

Nákup dárků
Samozřejmě věta, že Vánoce nejsou o dárcích, zní už jako klišé, ale všichni víme, že je to svatá pravda. Rodinnou pohodu a kruh těch nejbližších nikdy nedokáže nahradit žádný dárek, ale ke Štědrému dni už to tak nějak patří a komu neudělá radost byť i drobnost, která je darovaná od srdce a z lásky? Nejsem zastánce drahých a luxusních dárků, podle mě by měly plnit zcela jiný účel. Vždy mi udělaly největší radost dárečky, které měly nějaký hlubší a osobní význam. Takhle to má podle mě nastavené většina lidí a když jsem dostala nový mobil, bylo to sice fajn, ale nikdy nezapomenu na tu radost jakou jsem měla, když mi má kamarádka věnovala krásnou fotoknihu plnou vzpomínek. Tip ode mě - vsaďte raději na osobnější dárky a rozhodně nic nezkazíte! :)

Návštěva vánočních trhů
U nás jsou vánoční trhy pravidelně každý rok a už si ani neumím představit, že bych tam nezavítala. Je to jedna z věcí, která umí vykouzlit vánoční atmosféru a pokud nevíte, čím obdarovat své nejbližší může to být i šance k tomu, sehnat zbylé dárečky. V neposlední řadě kdo si o Vánocích nedá rád svařák, který pořádně zahřeje.

Pečení vánočního cukroví
Tohle zrovna nepatří mezi mé oblíbené činnosti, ale bez práce nejsou koláče. Většinu cukroví u nás sice dělá maminka, ale k smrti nesnáší práci s vosími hnízdy, které já zbožňuju! Přiložit ruku k dílu musím také a uznejte samy - existuje větší pohoda, než při sledování pohádek jíst své oblíbené cukroví a mít v bříšku jak v pokojíčku?

Adventní kalendář
Je mi 23 let, ale ještě stále si neumím představit, že bych zahájila prosinec bez otevření adventního kalendáře. Připomíná mi to dětství, kdy jsem se nemohla dočkat, že si vezmu další čokoládu a políčko s číslem 24 pro mě vždycky bylo to nejsladší! :)



K Vánocům určitě patří mnoho dalších věcí a každý preferuje něco jiného. Vám všem bych ale chtěla předem popřát klidné svátky, abyste si je užili ve zdraví se svými blízkými a netrápili se nad zbytečnostmi.

Trpěla jsem záchvatovitým přejídáním

19. dubna 2017 v 19:16 | S-hejvi
Dnešní článek se bude týkat tématu, o kterém by mi ještě nedávno nebylo příjemné mluvit. Nicméně proč se s vámi nepodělit o moji vlastní zkušenost, která mi nakonec přinesla více pozitivního, než negativního. Jak už napovídá název článku - porucha příjmu potravy nemusí být jen anorexie či bulimie. Netvrdím, že jsem si prošla nějakým velkým drasťákem, ale pokud vám něco říká záchvatovité přejídání, tak v jedné takové jeho fázi jsem se ocitla.

Jedná se hlavně o psychický problém, kdy člověk neustále myslí jen na jídlo a na rozdíl od bulimie nepociťujete potřebu jít zvracet. Doslova jsem se přežírala k prasknutí, kolikrát mi bylo i špatně, ale nedokázala jsem přestat. Kilogramy rychlým tempem rostly a z toho důvodu jsem se dostala na svoji nejvyšší váhu v životě a to šílených 72 kilo. Byla jsem nešťastná a nevěděla, jak dál. Při pohledu do zrcadla se mi chtělo brečet a samozřejmě jsem špatnou náladu zaháněla kouskem čokolády nebo něčím pořádně tučným. Tohle období mě však časem samotnou přestalo bavit a nějak jsem si uvědomila, že takhle nemůžu dál nebo to špatně dopadne. Pociťovala jsem na sobě už i zdravotní problémy jako bylo např. zhoršení pleti a srdeční arytmie...

Vyvrcholení toho všeho přišlo v prosinci minulého roku, kdy jsem si musela pod stromeček pořídit nové oblečení ve větší velikosti. V tu chvíli jakoby mě přeskočilo v hlavě a řekla jsem si dost. Naštěstí jsem se vzpamatovala včas sama od sebe a nemusela jsem kontaktovat žádného odborníka. Po Vánocích to už šlo pozvolna nějak samo a od ledna mám dole celkem 9 kg s tím, že zdravou životosprávu s pohybem dodržuji od března a nyní vážím 63 kg. Věděla jsem, že když se hned od ledna pustím do tvrdé diety a odepřu si vše, co jsem do té doby jedla denně, skončím brzy tam, kde jsem začala. Můj jídelníček sice obsahoval nezdravá jídla, ale celkové množství jejich konzumace jsem snižovala až jsem se postupně opět dopracovala ke zdravé stravě a cítím se skvěle! Chci upozornit na to, že nedržím žádnou drastickou dietu a pokud mám chuť, občas si dopřeji (viz. před pár dny velikonoční beránek:D). Každopádně impulsem k tomu, aby u mě začalo přejídání bylo právě hladovění, které vydalo na 600 kcal za den, kdy jsem měla hlad a po pár dnech to nevydržela.

Vím, že určitě nejsem sama, která si tímto prošla a mnoho z vás tím nyní třeba i prochází. Chtěla bych vám dát jednu radu na závěr a to tu, abyste se NIKDY nesnažily zhubnout tím, že nebudete jíst. Na fotce, kterou přikládám v článku můžete vidět jednu z mnoha variant, jak to bohužel může dopadnout...


Můj dopis pro Kajínka! Má být propuštěn?

9. dubna 2017 v 11:00 | S-hejvi
Rozhodla jsem se napsat trochu překvapivý článek a to o neméně překvapivé informaci, že pan prezident Zeman vážně uvažuje o udělení milosti pro Jiřího Kajínka. O tuto kauzu se zajímám již několik let a i když bych jako obyčejný člověk, který nečetl spis celého případu neměla dělat žádné závěry, nikde není psáno, že nemohu mít vlastní názor. Abych se dostala k tomu, co napovídá název článku, nejprve chci zmínit, že se nepovažuji za nějakou fanynku pana Kajínka, která by dováděla na demonstracích a přimlouvala se za něj u všech možných lidí. Na druhou stranu zastávám názor, že v jeho případě určitě nebylo vše tak, jak je prezentováno a když bych se já sama měla vžít do role vraha, který zastřelil dvě osoby, poslední co by mě napadlo by byla žádost na obnovu procesu, u které by se stejně nakonec ukázalo, že jsem tím správným pachatelem. Paradoxně panu Kajínkovi nikdy nešlo o nic jiného, než právě o obnovu řízení - proč, aby se ukázalo, že je vrahem?:)

Ze zvědavosti jsem si přečetla před pár lety jeho knihu Můj život bez mříží a rozhodla jsem se mu napsat dopis, na který mi v zápětí odpověděl a přiložil i pohled s věnováním, který byl součástí této knihy. V současnosti mám podanou přihlášku k bakalářské práci, která se zabývá tématem porovnání trestu smrti a trestu odnětí svobody na doživotí. Po konzultaci s panem doktorem ve škole jsme dospěli k závěru, že ve výzkumné části by bylo zajímavé udělat rozhovor s doživotně odsouzeným, který by samozřejmě nesloužil jako bulvární příspěvek nebo možnost, jak obhájit svůj trestný čin. Jediný, u koho je to reálné je Jiří Kajínek a myslím, že bude novinkou získat pohled na tuto problematiku od člověka, který si prošel svým. Zda to vše dopadne, tak jak má a rozhovor bude použitelný, myslím si, že v závěrečné verzi mé práce to bude při nejmenším zajímavé.


Přesnou kopii dopisu, který jsem posílala a dopis, který jsem zpětně obdržela sem přikládat nebudu, každopádně věc, která mě překvapila - Jiří Kajínek má schopnost velmi dobrého vyjadřování a v jeho dopisu jsem nenašla jedinou gramatickou chybu. Ostatně většina jeho příznivců i reportérů o něm tvrdí, že je to inteligentní člověk a mohla jsem se o tom v nepatrné míře přesvědčit i já.

Na závěr chci dodat, že i kdybych s naprostým nezaujetím měla posoudit, zda si zaslouží prezidentskou milost či ne, tak v jeho případě, ve kterém je od začátku tolik pochybností jsem pro. Ostatně pokud v naší republice neexistuje absolutní doživotí, kde není možnost podmínečného propuštění a daleko horších vrahů, kteří vraždí malé děti či své rodiny je po pár letech už dávno na svobodě, nemyslím si, že propuštění pana Kajínka po 20 letech bude pro naší společnost nějakou hrozbou. Nechci znít jako zastánkyně, ale i kdyby čin spáchal, v porovnání s ostatními vrahy, kteří kolikrát jdou z vězení i po 10 letech, si své dávno odseděl. A rozhodně o to víc, když proti němu do teď není veřejně známý jediný důkaz jeho viny. Pokud zde má být nějaká spravedlnost, doživotí má být skutečně doživotím a to pro každého, který tento trest dostane. U nás to tak bohužel není a v tomto případě si nemyslím, že milost pro Jiřího Kajínka je takový problém jako to, že daleko větší zvěrstva, kteří by si doživotní trest opravdu zasloužili, už dávno chodí mezi námi po ulicích…


Jak udržet motivaci k učení

19. ledna 2017 v 8:15 | S-hejvi
Tenhle článek bude směřovaný ke všem, kteří právě stejně jako já procházíte zkouškovým obdobím a občas už máte chuť se na všechno vykašlat a říct si, že "nějak to prostě dopadne". Tahle věta je u mě poměrně častá, ale už jsem zjistila, že časté její opakování se příliš nevyplácí, protože porovnání pocitů po úspěšné zkoušce a té, která se nezdařila je velmi rozdílné. Není nad ten pocit, když odcházíte ze školy s vědomím, že jste to zvládli, i když za tím vším se schovávají noci strávené v papírech. Proto kašlete na větu "nějak to dopadne", jelikož ta vám většinou přinese právě to, že to nedopadne a o tom bude dnešní článek - jak si udržet motivaci k učení.

Typická věta našich rodičů či prarodičů - "hlavně dodělej školu, bude se ti to hodit". Ne jednou mi lezla na nervy, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že v tom je opravdu kus pravdy. Dnes vůbec není jednoduché najít takovou práci, která by lidem se středním vzděláním přinesla takové množství peněz, jaké by si představovali, natož aby jim tato práce byla i koníčkem a bavila je. Samozřejmě existují vyjímky, jsou lidé, kteří seženou místo, se kterým jsou nad míru spokojení, to co jsem napsala nemusí být pravidlem, ale většinou se setkávám s těmi, u kterých je to naopak. A toho se právě bojím. Nechci skončit u zaměstnání, které mě nebude bavit a každé ráno se budu přemáhat k tomu, abych do té práce vůbec se znechucením vstala. Studuji obor sociální patologie a prevence a vždycky mým snem bylo pomáhat lidem a pracovat s lidmi, kteří to v životě neměli lehké. Bez této školy bych se k tomu nikdy nebyla schopna ani přiblížit, jelikož pro výkon profese sociálního pedagoga nebo zaměstnance v probační službě (což je můj největší sen a cíl) je potřeba mít vysokoškolské vzdělání tohoto zaměření.


Prvním krokem ke správné motivaci je podle mě přemýšlet nad tím, jak se chcete mít v budoucnosti. Studium není povinnost, pokud se škole věnujeme, děláme to pouze pro sebe a ne pro ostatní. Pokud máte vysněné povolání, musíte pro to také něco udělat - jak se říká, nic není zadarmo a v tomto směru to rozhodně platí.

Jak už jsem říkala, ne vždy má člověk náladu sednout k učení, protože se ve škole objevují i předměty, které nás nemusí bavit. V téhle situaci mi pomáhá jediná věc a to uvědomění, že když věnuji dva dny nebo několik hodin právě tomuto předmětu, který mě "obtěžuje", tak se ho zbavím hned při prvním pokusu a nebudu se muset trápit nad tím, jak se ho budu muset učit znovu, abych zdolala pokus druhý. Myslím si, že s každým neúspěchem u zkoušky se motivace snižuje a proto se vyplatí zatnout zuby a překonat lenost. Konec konců bez dokončení těchto předmětů, které vás nebaví, školu stejně nedoděláte, takže se to vyplatí:)

Pokud jste se někdy dostali do situace, kdy vás ostatní podceňovali a mysleli si, že vysoká škola je na vás příliš obtížná a nevěřili tomu, že ji někdy můžete dodělat, tak to je jeden z dalších bodů, který by měl motivaci výrazně zvýšit! Už jsem zmiňovala, že nestudujeme pro druhé, ale ten pocit, kdy skutečně sami sobě i ostatním ukážete, že jste to dokázali je pouze pro vás a věřte mi, že bude nenahraditelný!

Na závěr bych chtěla dodat, že pokud je snaha, tak tam je vždy šance na úspěch. Neberte školu jako povinnost, ale jako koníček, díky kterému se v životě budete mít dobře. Však v té škole nám přece neubližují, ne?:)


Q&A článek: Odpovědi na vaše dotazy

30. dubna 2016 v 8:29 | S-hejvi
Dobré ráno, dnes tu pro vás mám článek ve kterém najdete odpovědi na vaše dotazy, které jste mi psali do komentářů během posledních pár dní. Pokud jsem na některý zapomněla předem se omlouvám. Chtěla bych vás poprosit, pokud ještě nesledujete Facebookovou stránku blogu, můžete v případě zájmu přidat odběr (odkaz růžově). Kolikrát tam přidávám věci, které se na blog ani Instagram nedostanou. Nezapomeňte také hlasovat v nové anketě pod článkem. Snad se vám odpovědi pomohou v nejasnostech a užívejte víkend!

Chtěla bys točit na youtube?
Tohle mě hodně láká, vlastně nad točením videí uvažuji už pár let :D Každopádně jsem ještě nenašla odvahu a především čas si promyslet to, kam by můj kanál směřoval. Také mám menší obavy, že by díky tomu klesl zájem o můj blog a to nechci. Blog je pro mě na prvním místě a pokud se někdy dokopu k tomu něco natočit, rozhodně to nebude na úkor psaní mých článků:)

Co studuješ za školu a jaké zaměření?
Teď budu končit první ročník pedagogické fakulty u nás v Hradci Králové, konkrétně obor Sociální patologie a prevence. Zaměření je hodně široké, ale ve stručnosti mě tento obor připraví na práci s lidmi s rizikovým chováním apod.

Čteš ráda knihy?
Nikdy jsem nebyla vyloženě knihomol, jediné knížky, které mě kdy opravdu bavily, byly ze série Harryho Pottera:D Když už vezmu knihu do ruky, tak je to spíš nějaká biografie nebo něco, co poukazuje na fakta. Mé oblíbené jsou například Jiří Kajínek: Můj život bez mříží nebo Psychologie sériových vrahů.

Chci si založit blog, jaká je tvá rada pro začátek?
Na úspěšnost blogu asi žádná zaručená rada není, jediné co bych ti poradila je určitě pravidelná aktivita, vlastní kvalitní fotky a trochu upravenější design. Pro začátek asi bude dobré i chodit navštěvovat ostatní blogerky, abys o sobě dala vědět:)

Co jsi cvičila, když jsi hubla a co cvičíš na zadek?
Já cvičila a stále cvičím hlavně cardio. Tedy jízda na rotopedu či na kole. Tohle mě baví nejvíc a jsem u toho schopná vydržet nejdéle ze všech pohybových aktivit. Tedy včetně….to si domyslete:D Na zadek cvičím klasické dřepy nebo výpady:)

Jakou posloucháš muziku?
Tady neumím odpovědět jednoznačně. Mám ráda rock, hip hop i pop. Záleží na interpretovi, buď se mi písnička líbí nebo ne. Mezi mé oblíbence ale patří Michael Jackson, skupina Nickelback nebo Kabáti, na kterých jsem díky taťkovi vyrostla:D

Cvičíš pravidelně nebo jen dodržuješ zdravý jídelníček?
Zdravý jídelníček je podle mě základ, především toho se držím. Cvičení je u mě ale také pravidelností tak poslední dva měsíce (během Vánoc a po nich jsem si dala menší pauzu:D). Teď před létem cvičím 4x do týdne.

Jakou máš ráda kosmetiku?
Já nejsem moc velký fanoušek kosmetiky, ale kdybych měla říct jednu značku, kterou jsem si oblíbila, tak je to český Dermacol.

Jaké články plánuješ na blogu?
Chtěla bych se zaměřit více na zdravý životní styl, recenze a během léta i začít plnit rubriku Travel, do které budu přidávat místa, která jsem navštívila a pro vás by to mohly být i tipy na dovolené nebo výlety. Někdy v budoucnu přibudou možná i outfity, ale to mi prosím dejte vědět do komentářů, jestli byste tento formát článků uvítali:)

Kdo je tvůj vzor?
Když nad tím tak přemýšlím, já jsem nikdy jako vzor neměla žádnou celebritu, což je celkem překvapující, ale na tuhle otázku musím odpovědět tak, že můj táta. To je pro mě člověk, který kolikrát zvládne i nemožné a neskutečně mě motivuje.

Tvé plány do budoucna? Vidíš se jako rodinný typ nebo spíše pracovní?
Budoucnost moc neřeším, kolikrát jsem si něco říkala a během pár let to bylo jinak. Člověk mění neustále názory a tohle je věc, kterou nedokážu předpovědět. Momentálně ale jako 21letá studentka si chci užívat života a na založení rodiny nemám ani pomyšlení:D

Vše o tetování, jak probíhá a bolí?

30. března 2016 v 19:19 | S-hejvi
Ti co delší dobu sledují můj blog určitě ví, že podobný článek na toto téma jsem již v minulosti psala. Každopádně mé vyjadřovací schopnosti byly na mizerné úrovni a to je i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pro aktualizaci a přiblížení toho, co tetování obnáší, jestli bolí a zodpovědět vám nejčastější dotazy ohledně tohoto zdobení těla. Nejsem sice potetovaná od hlavy až k patě, ale pár slov a zkušeností vám mohu nabídnout. Více o mých tetováních a jejich významech najdete v tomto článku.

V dnešní době je tetování velmi populární záležitostí a jak často slýchám, má ho každý druhý člověk. S tím musím souhlasit a považuji tuhle věc za skvělý způsob vyjádření toho, co pro nás má nějaký bližší význam a nestydíme se ho nosit na svém těle. Jak se říká 100 lidí, 100 chutí, někomu se líbit nemusí, někomu naopak. Já patřím mezi ty, kteří si ho zamilovali.

Pokud se rozhodnete, že se necháte tetovat, první věc nad kterou byste se rozhodně měli zamyslet je, proč tetování vlastně chcete. Ne jaké, ale proč. Pokud na tuto otázku odpovíte větou "protože se mi to líbí" dala bych vám jednu jedinou radu a to rozmyslet se. Myslím, že princip tetování je založený na vnitřním prožívání člověka - na tom co cítíme, co máme rádi. Jestliže si chcete nechat zvěčnit obrázek, který se vám zalíbil, ale předem jste nebyli rozmyšlení, že byste ho jednou chtěli mít na sobě, není to podle mě dobrá cesta. Mělo by to být přesně naopak - měsíce, roky dopředu vědět, co chcete a až poté začít uvažovat o tetování.


Po vašem konečném rozhodnutí bude nejlepší možností objednat se do profesionálního tetovacího studia. Někdo si své první tetování nechává udělat někde doma a jak mi řekl sám tatér, pokud chcete předejít infekci, bude lepší zajít k odborníkovi. Domluvíte si termín objednání a přijdete s vybraným motivem, konečnou velikostí a s dobře rozmyšleným místem, kam chcete tetování umístit. V tetovacím salónu vám překreslí obrázek na speciální papír a obtiskne na zvolenou část těla. Poté sestaví strojek a práce může začít.

Nejčastěji kladená otázka zní "Bolí to?" Já mám tetování dvě. Na levém kotníku a levé lopatce. Za sebe musím říct, že kotník nebolel vůbec a připomínal mi pouze trhání obočí. Lopatka byla o něco horší, jelikož trvala i o něco déle a bylo to dělané přímo na kost, ale bolestí bych to také nenazvala. Bylo to spíše nepříjemné. Každý samozřejmě máme jiný práh bolesti a snášíme jehly jinak. Musím ale upozornit, že v případě toho, kdy váháte nad tetováním pouze z toho důvodu, že se bojíte bolesti, mohl by to být další mezník ve vaší volbě, zda ano či ne. Za sebe říkám, že pokud někdo kérku opravdu chce, bolest je to poslední, co ho zajímá a tak jsem to měla i já.


Časová náročnost se samozřejmě odvíjí od toho, jak velký motiv máte vybraný. Mé první tetování trvalo pouze 15 minut a druhé okolo hodiny. Během celého procesu může kůže mírně krvácet a na konci je zalepená speciální fólií. Obdržíte hojivou mast (nejčastěji Bepanthen+), kterou na potetované místo nanášíte ráno a večer. Rozhodně byste si neměli nechávat dát tetování v létě, kdy s ním nemůžete na sluníčko ani do vody. Nejvhodnější doba je podzim nebo zima. Doba hojení je u každého individuální. Bylo mi řečeno, že 5-10 od opadání stroupků a co si vzpomínám, v mém případě to byly cca 2 týdny.

Posledním bodem, který bych asi měla zmínit je cena tetování. Opět záleží na náročnosti a v salónu, kde jsem byla já je nejnižší cena 1 500 korun. Můžete narazit i na levnější možnosti, ale já vždycky říkám, že připlatit si za kvalitu, navíc do něčeho, co budete mít do konce života, je velmi důležité a pár stovek v tomto případě nehraje roli. Doufám, že článek splnil svůj účel a pokud je vaším snem nějaké tetování, určitě do toho běžte. Nic to není a jak už jsem psala na začátku článku, je to skvělý způsob, jak ukázat vaší osobu navenek.

Jak úspěšně zvládnout maturitu

27. března 2016 v 10:20 | S-hejvi
Jelikož se pomalu ale jistě blíží období maturit, rozhodla jsem se napsat článek na toto téma a podělit se s vámi o mé rady a tipy, jak zkoušku dospělosti s přehledem zvládnout. Já jako hvězda, která zářila až v září možná nemám moc co říkat, ale na to, jak jsem celé 4 roky na školu kašlala, jsem se s tím v závěru poprala celkem dobře.

1. ČAS
První a řekla bych nejvíce zásadní věcí je nenechat si všechno učení na poslední chvíli. To znamená na posledních pár týdnů před zkouškou, protože pak se učivo těžko dohání a mohli byste díky tomu dopadnout jako já:) Maturity jsou v květnu a řekla bych, že konec března je takovým budíčkem, kdy byste se měli probrat a věnovat se více škole.

2. BARVIČKY
Všechno jde lépe, když máte přehledné zápisky a vše pohromadě látku po látce. Různé podtrhávání a zvýrazňovače také nejsou na škodu. Já mám fotografickou paměť a pokud to máte stejně, tohle je určitě věc, která vám může hodně pomoci. Veškeré poznámky, které jsem měla barevně jsem si pak vybavila přesně tak, jak byly na papíře a věřte, že je to téměř stejné, jako byste měli sešit zrovna před sebou.

3. PEVNÉ NERVY
Co určitě budete potřebovat je trpělivost a pevné nervy. Tohle je asi nejtěžší úkol, se kterým se budete muset poprat, protože kdo u maturity není nervózní? Mě bylo přímo špatně od žaludku, ale po první zkoušce jsem se uvolnila a řekla si, že to nebylo tak hrozné. Pokud vás čekají 4 ústní zkoušky jako mě, buďte si jisti, že po té první tréma aspoň trochu vymizí. Když ale budete skutečně umět, není důvod být nervózní, proto nic nepodceňujte.


4. MÉNĚ JE VÍCE
Spoléhat na to, že si nevytáhnete zrovna tu otázku, kterou jste se z 25 okruhů nenaučili? Nedělejte to! Zákon schválnosti skutečně funguje a i já jsem se tímto přesvědčila. Lepší je umět od každého aspoň něco, než umět téměř všechny otázky a pár jich úplně vynechat.

5. NEVÍM
Nikdy neříkejte slovo NEVÍM. Když neznáte odpověď na otázku, pokuste se to nějakým způsobem "okecat" jak se říká, i kdyby to mělo být mimo téma. Opravdu řekněte aspoň něco, tímto si můžete zachránit vaši zkoušku. V českém jazyce jsem si vytáhla knihu Zkrocení zlé ženy, o které jsem nevěděla nic, jelikož poprvé jsem si obsah příběhu přečetla 10 minut před zkoušením. Něco jsem si zapamatovala, ale po 5 minutách jsem neměla co říct. Zopakovala jsem to, co už jsem říkala, pár slov dodala má učitelka češtiny a nakonec jsem dostala dostatečnou. Nepočítala jsem s tím, že mi to dají, ale zachránilo mě skutečně to, že jsem mluvila, nemlčela a neřekla nevím:)

6. POMOC UČITELŮ
Posledním bodem, kterým bych vás zároveň chtěla i trochu uklidnit je, že i když budete mít úplné okno nesmíte panikařit. Na potítku máte dost času a během pár minut vám určitě něco naskočí. Vše si zapište a teď ten největší plus ústních zkoušek. Učitelé opravdu hodně pomáhají! Když jsem to slyšela od starších lidí, říkala jsem si, že na to nesmím spoléhat, ale je to pravda. Vzpomínám si, jak jsem seděla před zkoušejícími a komisí jako by to bylo včera - maturovala jsem před 2 lety. U zkoušky byli učitelé milí, tolerantní, dokonce bych řekla, že úplně jiní, než jak jsem je znala z hodin - jako by se proměnili v anděly strážné. Nejste v tom samotní, bude vám podána pomocná ruka.

Tento článek je tedy směřovaný spíše k ústním maturitám. Pokud se ptáte, proč jsem šla na druhý pokus, bylo to z písemného účetnictví. Všechny ústní zkoušky jsem zvládla na poprvé, i když jsem školu flákala a proto bych vám aspoň tímto chtěla předat nějaké zkušenosti. Doufám, že se vám článek bude hodit a přeji vám hodně štěstí!

Moje tetování a jeho význam

3. února 2013 v 20:39 | S-hejvi
V tomto článku se budu zmiňovat o mém tetování a jelikož i vy jste si přáli o něm něco vědět, přišlo mi to jako dobrý nápad:) Už jsem jeden takový článek psala ale ten byl spíš o kérkách obecně. Jak probíhá, jestli bolí apod. Zodpovím na jednu z otázek ještě jednou, protože by to určitě někoho zajímalo. Bolí? Každý má jiný práh bolesti, jestli zrovna vás by to bolelo to nemohu vědět. Mám na kotníku a na levé lopatce. Kotník mě nebolel vůbec, lopatka už byla horší ale přímo bolestí bych to nenazvala, je to jen trochu nepříjemné a za mě se není čeho bát. Když člověk neco chce, tak do toho jde bez ohledu na to, jestli při tom bude trpět nebo ne:)

Teď přejdu k tomu co mé dvě kérky znamenají. Myslím si a taky to tak je, že tetování by se mělo dávat z nějakého důvodu a mělo by mít nějaký význam. Nelíbí se mi když si někdo nechá vytetovat nějakou kravinu, která se mu zrovna líbí a přitom nepřemýšlí jestli ho to za pár let neomrzí. Máte to na sobě dokonce života, takže je dobré být opravdu rozhodnutý a stát si za tím. Mělo by to pro vás asi znamenat víc než jen nějaký obrázek, který by se vám na těle líbil. Samozřejmě je to každého věc. Moje první tetování jsem si nechala udělat v 16ti letech na kotník. Je to oficiální znak iniciálů zpěváka Michaela Jacksona. Ať si každý myslí co chce, od malička je to pro mě nejoblíbenější umělec a po smrti i člověk, kterého budu vždycky obdivovat. Mezi celebritami druhého nenajdete, nikdy mě neomrzí a když ho za jeho tvorbu budu mít v srdci do konce života, neviděla jsem jediný důvod proč by nemohl být i na mém těle..


Druhé tetování mám na levé lopatce. Dostala jsem ho jako dárek k 18náctým narozeninám a stojí v něm moje životní motto napsané anglicky "Don't dream your life, live your dreams" v překladu "Nesni o živote, žij své sny" a nad ním květina v podobě lilie, kterou jsem od malička vždy dostávala k narozeninám od babičky ale bohužel zemřela měsíc před mými 18náctinami..Proto jsem si ji nechala vytetovat abych ji tak měla u sebe nejen ten den kdy slavím další rok ale i celý život..Mimochodem celý motiv je mnou vymyšlený a můžete ho vidět i na blogu, na konci stránky..


Zatím mám tedy jen dvě ale sama jsem se přesvědčila o tom přísloví, že první tetování není poslední. Je to jako droga a jak jednou začnete, zavazujete se k tomu že dříve nebo později budete chtít další. Zatím ho neplánuji ale kdo ví přijde za pár let ale jediný další ornament , který bych chtěla by rozhodně obsahoval rodiče nebo sourozence..

http://ask.fm/xoxoshejvi

Nezapomenu..

23. září 2012 v 18:30 | S-hejvi

Nedávám to sem kvůli písničce..

 
 

Reklama